Chuť a čich

Vzpomínám si na pěknou příhodu. Sousedé měli mladou tažnou klisnu. Chovali ji samostatně, což jak určitě všichni dobře víte, není zrovna ideální. Hrozně toužila po společnosti. Jendou jsem šla k ní do ohrady v oblečení, které jsem měla na sobě v jezdecké škole. A měli byste vidět, jak za mnou pořád chodila, dloubala mi do ramena, jakoby čekala, že mi z rukávů vypadnou jiní koně. Zapamatovala si mě jako koňskou kamarádku a od té doby se ke mně chovala vstřícněji přátelštěji než k ostatním lidem a dokonce mi dovolila zdolat její neobsedlý hřbet jako prvnímu člověku (Mouchy se přece vozily běžně, ne?☺).

 

Čich a chuť se koním nehodí jen při rabování kapes s cukrem, ale jedná se o důležité smysly, které jim pomáhají přežít ve volné přírodě. Nejčastěji využívají čich, protože pachy ve vzduchu a prostředí přetrvávají dlouhou dobu.

Jestliže nefouká vítr, koně dokáží vycítit přítomnost šelmy na 200 m. Za příznivého větru až na 1 km. Názor, že nacházejí cestu hlavně po čichu, není konečný, protože je známo, že mají sklony pohybovat se proti větru.

Jedna studie, která se zaobírala studiem a pozorováním stáda divokých koní, ukázala, že si koně ve složitých terénech trusem značkují místa, kudy procházejí. Dělala to i dokonce hříbata. Tuto metodu však nepraktikovali v jednoduchém a jednotvárném terénu. Zřejmě jde o pradávné instinkty bojující proto predátorům. V jednotvárném terénu by šelmu zachytili ihned, kdežto v nějakém hustém lese najít průchodnou cestu zpět, bude nejspíš větší problém.

Ve stádě koně čichu užívají v mnohých situacích: Klisny podle pachu poznají svá hříbata, hřebec zjišťuje říji u klisen, kdy při „flémování“ ohne horní pysk, aby pach zachytil speciálním orgánem nacházejícím se v horním patře (tzv. Jacobsonův orgán). Určitě jste už zahlédli svého čtyřnohého miláčka, jak se s radostnou vervou vrhne na očichávání koblížků kamarádů ve výběhu. Takto si zjišťuje, kdo se na daném místě pohybuje, popřípadě zhodnotí situaci a prchá. Častý jev u „mě“ v ohradě☺.Koně se vzájemně zdraví, tak, že si „vymění dech“ (jen ve vlastním stádě nebo při seznamování). Každý kůň se tak dozví, kde a s kým byl jeho druh.

Některé pachy mohou koně znepokojit. Například někteří ve stáji, kam jsem dříve chodila, nemohli vystát těžkou vůni parfému paní majitelky, když se chystala na nějakou slavnost a musela zaběhnout do stáje zadat úkoly. Někdy jim může vadit jen pach prasat nebo benzínu prostě cokoli. Začne-li se kůň chovat divně, měli bychom vzít v úvahu i tento podnět. Koníci prý dokáží najít vodu po čichu. Z hlediska života v přírodě je to logické, ale nevím, co je na tom pravdy, nemají prostě jen štěstí?

Koně než ochutnají, jídlo nejdříve očichají. Jestliže se jim vůně nelíbí, odmítnou. Mohou reagovat škubáním hlavy nebo flémováním. Znáte to z praxe: Koně okamžitě poznají čajovou lžičku odčervovacího prášku v litru ovsa nebo odmítají pít vodu na závodech a cizích místech obecně. Prosím uvědomme si, že jsme už inteligenčně jinde než koně a hravě je dokážeme přelstít. Do vody přidejme stoprocentní jablečný džus a do krmení melasu, med nebo obyčejný cukr, zkrátka to co zaručeně vašeho miláčka od krmení neodradí. Někteří vybíraví koně dokáží strávit hodiny nad žlabem, dokud na dně nezůstanou složky granulového krmiva, které jim nelahodí. Nezbude vám nic jiného, než zkusit jiný druh nebo značku. Tento způsob také praktikují i na pastvě, kde z plné hrsti trávy, dokáží pozřít jen pět stébel oblíbené trávy a zbytek „vyplivnou“. Tento zdlouhavý způsob kontroly a přebírání je pro koníka přirozeně důležitý, neboť malá chyba by pro něj byla ve volné přírodě rozsudkem smrti.

Liv Larsson

Grevinna.Olivia.Larsson@gmail.com