Deník Siobhan Lewisové II.

30. srpna 2012, někde nad USA

V kufrech mám snad polovinu svého pokoje. Právě letíme z Cheyenne do New Yorku. Sedím vedle táty. Naštěstí. Měla jsem za to, že s námi Helena nepojede. Omyl. Chtěla by poznat babičku, to jsem zvědavá. Bude to legrace. Babča je dost tvrdá ženská! V letadle zase podávali hovězí! Já se z té druhé třídy asi pomátnu. Vybila se mp3 a zatraceně se nudím. Nerozloučila jsem se s Mungem. Naše ježdění skončilo. Táta ho v noci, kdy byla party, vypustil na pastviny.

31. srpna 2012, nad Anglií

Brzy budeme přistávat. Ztratil se mi kufr. Bylo v něm všechno! No, vlastně jenom plyšáci, ale přece to nebudu zlehčovat. Je to vážná situace, myslím, že budu tu leteckou společnost žalovat. Sedla jsem si mezi tátu a Helenu… Asi nejsou moc nadšení. Oznámili mi, že svatba bude 18. září. A já na té nádherné sešlosti nebudu, jelikož budu v mé „nové škole“. Možná už ne ☺. Doufám.

1. září 2012, Oxford, Anglie

Jsem příšerně utahaná. Jednak z letu, ale taky z babičky, která si k mojí smůle s Helenou rozumí. Navíc jsme byli nakupovat věci do mojí nové školy. Byla to hrůza. Ty hadry, školní uniforma! Všechno je to tak odporné, těsné, nepohodlné, tmavé a usedlé. Nikdy to nebudu nosit. Tmavě modrá je nejhnusnější barva hned po žluté a v těch béžových těsných jezdeckých kalhotách vypadám jako s holým zadkem. Ve vysokých holínkách se děsně potí noha. Fuj! Při ježdění se tu nosí helma! Trapas! Na té škole to musí vypadat jako v mimozemské civilizaci. Všichni na sobě musí mít modrou sukni nebo kalhoty, košili, kravatu, svetr s erbem školy, černé boty a na ježdění ta směšná kaťata, bílou košili, modré sako jako z válečného filmu, těsné černočerné rukavice, přilbu a vysoké jezdecké boty. Kam dali něco jako „pohodlí“? Babička dělala cibulačku, bylo to nechutné a smrduté (velice slušně řečeno). Prší. Ano i v srpnu.

2. září 2012, Oxford

Zase leje. Mně se tam ták nechce! Bude to horor. Co když dostanu nezvladatelného koně, co když budu úplně nemožná jezdkyně. V tom hloupém mini sedle jsem ještě nikdy neseděla. Třeba se neskutečně ztrapním. Jsem hrozně nervózní a naskočil mi už čtvrtý beďar! Vůbec mi nepomáhá, že babička k obědu udělala masová nákyp. Jsem o patro výš, ale připadá mi to, jako by někdo pálil vlasy přímo vedle mě. Kuchařské umění mojí babči jaksi neodpovídá mým nárokům. Zítra se to všechno sehraje. To se budou dít velké věci!

3. září 2012, nejzazší zapadákov, nejmenší a nejtvrdší postel

Vezmu to hezky chronologicky. Cesta z Oxfordu byla příšerná. Babička trvala na tom, že si musím vzít její hruškový koláč, a aby ho nebylo málo, nabalila mi rovnou celý plecháč. Táta zavolal taxík. Helena chtěla jet taky, ale tuhle svojí osobní porážku jsem měla v plánu vychutnat si sama. Cestou se střídal déšť, oblačno, slunce, déšť, oblačno… Jako ze špatného filmu. Už jsem si konečně zvykla na tmavé, rozseděné sedadlo, ale musela jsem vystoupit. Nikdy by mě nenapadlo, že uprostřed lesa někdo může postavit něco jako školu. První dojmy obyčejně bývají naprosto klamné, ale tento byl naprosto správný. Celá instituce byla obehnaná vysokou cihlovou zdí. Okamžitě mě napadlo, kolikrát ji budu očima měřit jako Diderotova jeptiška. Škola byla mohutná, rozlehlá a celá cihlová. V celém komplexu byly dvě ohromné jezdecké haly, tři jízdárny, dostihový ovál a pět stájí plus budovy školy, které byly vzájemně propojeny, aby se studentíci nemuseli zouvat mezi jednotlivými hodinami. Všude byl krátký zelený trávník, zakrslé stromky, na hlavním nádvoří nemožná kašna s plivajícími koňmi. Je to jejich urážka. Všechno tohle jsme s otcem proletěli jen letem světem a zamířili rovnou k ředitelce školy. Paní Edwardsová mi záměrně určila pozdější hodinu příjezdu, protože nastupuju do druhého ročníku (což znamená hodně dohánění) a ty prváky chtěla přivítat samostatně. Nastala prohlídka a sáhodlouhý výklad. Škola funguje od roku 1865, to vysvětluje ten pokrok!? Každému studentovi je svěřen do péče jeden kůň, anglický plnokrevník, tradiční jezdecké a dostihové plemeno. Doporučila mi, se na žádného nefixovat, protože v dalším ročníku můžu dostat úplně jiného, jelikož zkušenější jezdec zaslouží lepšího koně, ale to jsem moc neposlouchala, protože tohle se mně doufám netýká. Prohlédli jsme si jídelnu, která je otevřená jen v době pěti denních jídel. Knihovna taky měla svoji otevírací dobu, stejně jako PC místnost, tělocvična i společenská místnost. Všechno má svoji ote. a zav. dobu=Nevím, co mi vadí více, jestli to že někam půjdu, jakmile se to hodí někomu jinému, nebo prostě jenom to, že musím něco dodržovat. Učebny byly vybaveny celkem pokrokově. Znali i něco jako interaktivní tabuli. Stáje mě opravdu nadchly. Všechno mělo svůj řád, princip nebo předpis. Boxy byly úhledné, koně ospalí, všichni na sobě měli tutéž tmavě modrou deku s erbem v odstínu mojí uniformy. Byli klidní jako ze škatulky. Tohle se u nás nikdy nestávalo, koně ve Wyomingu jsou divocí, volní, nezávislí s těmito mají společné jen to, že jsou taky koně. I když nesnáším ta malinká černá sedla, musím přiznat, že mě dostává, že každý kůň má všechno svoje od kartáčů přes deky a chrániče až do posledního řemínku na uzdečce. Sedlovna zabírala snad kosmický prostor. My jsme měli asi 7 sedel na všechny koně. Více jsme jich nepotřebovali. Koně tu měli divná jména. Naši se jmenují třeba Happy Frank nebo Buzzy Nico, ale tady jim říkali například Halmicar, Octavian nebo Catryllina. Všechno bylo tak dokonale čisté, vymetené, voňavé a prostě dané. Nechci do toho pořádku strkat ruce, ne protože nechci, ale protože mám strach, že bych ho zkazila! Haly zevnitř byly mnohem kolosálnější než zvenčí. Pospolu by tam mohla jezdit snad stovka jezdců. Pozemky byly neskutečně rozlehlé, nedalo se je obejít za jediný den, nabízejí určitě mnoho hezkých vyjížděk. Ale co to povídám? Přece tu nejsem kvůli nějakým vyjížďkám☺… Starobylá škola si tvrdě lpěla na svých tradicích. Říkala, že mám zítra v ! šest! ráno navštívit její kancelář. Zavedla mě do pokoje, kde bylo pět postelí! Čtyři už byly zabrané, rezignovaně jsem se usadila na jednu z nich, polohově nejméně výhodnou. Rozloučila jsem se s tátou, velice stroze, čehož jsem později litovala, protože jsme se dlouhou dobu neměli setkat. A teď sedím na posteli, vybaluju si věci ve stroze zařízeném pokoji. Je tu pět postelí, pět skříní, pět nočních stolků, uprostřed kulatý stůl s pěti prkennými židlemi. Povlečení je složené do malinkého čtverce, zase prší. Ty holky mají vybaleno. Nevypadá to nijak slavně. Nezbývá mi než jen čekat.

3. září 2012, v trapákově v noci temné

Byla večeře. Všichni musí trapně stát, dokud nepřijde ředitelka a nezazvoní na zvoneček. Taky jsem si to nenechala pro sebe. Slyšela to jedna vychovatelka, řekla, že před osmi lety tu jednu Američanku měli, a že to nebylo dobré! Jídlo vypadalo děsně, raději jsem se nepokoušela o tuhle „sebevraždu“. Děkuji, někdy jindy! Celou dobu mě škrtil stejnokroj. Holky na pokoji: Melissa: 18 let, hnědé vlasy, vysoká, hubená, šlechtické kořeny, spousta prachů, výborná jezdkyně, trochu namyšlená, ale snad to půjde, Andrea: 16 let, blondýna, menší, tichá ale sympatická, Susan: 17 let, zrzka, živá, přátelská, miluje gumové medvídky a peprmintové bonbonky, nesnáší malé děti, které křičí, Melissu, uklizeno a tyrany koní, osobitá, nemehlo, Abbigail: 17 let, tmavovlasá, nejvíce záhadná, tichá… Tak s těmahle tady budu bejvákovat. Jsem teda zvědavá, jak se to všechno vyvrbí. Ale teď jsem už hrozně ospalá. Těším se na svého čtyřnohého svěřence.Nesnáším to tady.

4. září 2012, osamělý večer

V nehorázných šest ráno byla vzhůru celá škola! Holky mi poradily, abych si na sebe vzala jezdecké. K řídi jsem přišla o pět minut (dobře o šest) později. Byla hrozně naštvaná a udělala mi přednášku o dochvilnosti. Vypadala úplně jinak, než včera. To na sobě měla tvídové sáčko a letní sukni. Dneska byla k nepoznání. V jezdeckých kalhotách, košili a hnědých nablýskaných botách působila mnohem více autoritativní. Pokynula, abych šla za ní. Myslela jsem, že půjdeme do stáje, kde mi ukáže mého koně. Zamířila k ohradám pokrytým zelení. Mlžný opar tlumil veškeré dění uvnitř. Přesto koně na krátké písknutí doběhli k východu. Paní Edwardsová hbitě podlezla břevna, za ohlávku bez zaváhání čapla pohledného hnědáka. Byl krásně stavěný a dobře opečovávaný. Podstrčila mu kostku cukru. Ani jsem se nenadála a společně s ní valacha Baltazara vedla do stáje číslo 2. V každé stáji bylo 20 boxů nalevo i napravo. To je dohromady 200 koní! Ani nevím, jak jsem se dostala k Melisse. Před ředitelkou mi najednou připadala mnohem méně aristokratická a vznešená. Dostala za úkol vysvětlit mi denní režim. Vstává se v šest, o půl sedmé musím být ve stáji, kydat, krmit. Pak se koně pouštějí na pastvu. Je snídaně. Na tu se musím převléknout do studijní uniformy. V osm je vyučování s dopolední svačinou. Ve dvanáct je oběd, po něm následuje půl hodina klidu, pak se zase musím převléknout, jde se pro koně na pastviny. Každá dvacítka má svoji ohradu, ve které svého svěřence najdu. Poté se jde jezdit. To obyčejně trvá asi dvě hodiny. Pak se všichni starají o koně, je odpolední svačina, pak až do večeře v šest osobní volno například ke studiu (to určitě!!). Kydání bylo únavném, je tu jedno kolečko a dvoje vidle na osm boxů. Baltazar měl krmení rozepsané takto: ráno: 1 oves, 1 granule, poledne: 1 granule, večer: 1 oves, 1 granule. Vše se odvažovalo v odměrkách o objemu jednoho litru. Když byla paní Ed. Na odchodu v rychlosti Baltazarovi dávky zmenšila na polovinu, prý pochopím proč, nezbyli na mě žádní koně pro druhý ročník. Práce ubíhala docela rychle a v rámci možností celkem zábavně. Naproti mně kydyla Poppy. Byla hodně upovídaná a vtipná. Její mírná Antigona klidně stála u žlabu s krmením, když se všude kolem panička oháněla vidlemi. Zato můj Baltazar někde pořád pendloval, ztěžoval mi to natolik, že jsem si ho jako jediná z naší „kolečkové osmičky“ musela přivázat. Melissa mi poradila, abych se šla podívat na Baltazarovu výstroj. Byla hrozně vysoko. Když sem ji sundala, uvědomila jsem si, že to byl dobrý nápad. Kůže byla zaprášená, trochu popraskaná a tvrdá. Melissa, Poppy a nějaký vyčouhlý kluk mi pomohli dát všechnu kůži do pucu a ukázali mi, kde najdu čisté deky a čabraky pod sedlo. I Baltazarovy kartáče nebyly v nej stavu, ale na tohle si musím najít čas jindy. Pod vedením trenérky naší „desítky“ na stejné úrovni (kam jsem rozhodně nepatřila) jsme odvedli koně na pastvinu. Trenérka Mary, vysoká brunetka s přísným pohledem asi třicetiletá, se mě trochu vyptávala na moji školu, zkušenosti a tak. Když jsem ji řekla, že moje rodina chová quartery, byla nadšená, ale upozornila mě, že přeorientovat se na anglický styl jízdy nebude snadné. Měla jsem hlad jako vlk, snídaně nabízela širokou škálu typických anglických ranních pokrmů, ale mému pescetariánství to vyhovovalo. Aspoň něco. První hodinu byla matematika, nemohla jsem najít učebnu, přišla jsem pozdě, naše matikářka řekla, že si to zapamatuje… Francouzština byla v pohodě. K svačině byly koše s ovocem. Všichni brali kvanta jablek. Došlo mi až později proč a bylo mi líto, že jsem si taky nevzala aspoň dvě. Další předměty jsem obstála celkem v klidu. Po obědě (dost nejedlém) nastalo to pravé peklo. Zjistila jsem, že neumím nasedlat koně. Baltazar tančil po boxe, bandáže se mi ušpinily, sedlo bylo v divné poloze, zase mi pomohl ten vyčouhlý chlapec, představil se jako Ted. Roztomilé, to je na něm asi tak všecko. Byla jsem příšerně nervózní. Neuměla jsem nasednout. Do westernového sedla to jde zkrátka líp. Jízda v kroku nebyla problém, pořád mě napomínali, abych více přitáhla, ale mě se nelíbilo koně takhle tahat za hubu. Pak ale přišlo klusaní a s ním i vysedání. Ve westernovém sedle nic takového dělat nemusím. A to minisedlečko, které ten kůň má na hřbetě bůhvíproč, mi vůbec nepomáhalo. Baltazar byl navíc velice dopředný ale přesto velmi pohodlný. Šlo na něm poznat, že má energie na rozdávání na rozdíl od jiných koní, ale dalo mi práci ho udržet. Celá zpocená s přiškrcenou hlavou jsem byla vděčná za předčasný konec tréninku. Jezdili jsme na jízdárně a díkybohu začalo pršet. To bylo poprvé v životě, kdy jsem za déšť byla vděčná! Svačina na mě nezbyla! Byla jsem hladová a špinavá. Namísto „speciálního úkolu“ z matiky jsem spala jako mimino. Vzbudila mě až Melissa. A to úplně náhodou. Nad večeří jsem spíš meditovala, než abych ji jedla. Potom šly holky z mého pokoje do stájí. Nechápu, kde vzaly tolik energie, já ji mám sotva tolik, abych mohla držet tužku a deník…

Olivia Larsson