Deník Siobhan Lewisové IV.

12. září 2012

Dnešek se rovná hromadě pádů, trapasů a veřejných ponížení. Začalo to tak, že mi ráno u snídaně došlo, že nemám úkol do angličtiny, to by nebyla taková hrůza nebýt zatracených klepen, které všechno vyžvaní. Naše učitelka si vybírala jen práce dobrovolníků, ale ta husa Susan navrhla hromadné známkování, a tak ta stará rašple souhlasila, tímto zjistila, že nic nemám a uložila mi školní trest. K obědu se podával lepivý šedobéžový blivajz, ani dívat se na to nešlo, to mi věř! Baltazar měl dneska rozvernou náladu, chvíli to vypadalo, že všechno bude v pohodě, ohromná hala je k ježdění maximálně komfortní, ale ne v případě Baltazara. Asi v půlce hodiny začal být dost dotěrný, celé jeho chování se stupňovalo a dostalo třešničku v podobě mého galantního pádu přímo na tvrdé dřevěné kavalety. Skončila jsem na ošetřovně. Sestra je tu milá, protože jsem tu sama, dala mi zmrzlinu, měla sice zase podivnou britskou příchuť, ale sníst se rozhodně dala. Jen jsem ležela a koukala do stropu, ale přišly holky a já je poprosila, jestli by mi nemohly skočit pro taštičku s kosmetikou, kde jsi i ty. Štěstí, že tě mám, deníčku!

13. září 2012

Moje pošahaná invalidita mi nedovolí jít za Abbigail a zeptat se jí na její problémy. Ale moje odhodlání mě docela opouští, co když mi nebude chtít nic říct? Neměla bych na to raději přijít sama? Jinak tu sedím jako idiot, nevím, kdo se stará o Baltazara, ale za ten včerejšek mi to je fuk, dlabu na toho bláznivého valacha! Co na tom, že je krásný a skokan, když si mě shodí pokaždé, když to nejmíň potřebuju. Tahle ponurá šedá místnost mi leze na nervy, doufám, že mě brzy pustí!

14. září 2012

Zase další pátek. Jsem velmi vděčná, že mě pustili, asi bych si okousala palce u nohou (ty na rukou už nezbyly) nudou. Sakra, chytám tu anglický humor. Začínám říkat děsná slova jako: cucání, spodky nebo fusekle. Nikdo mě nevaroval, že je britština tak prudce nakažlivá. Díky Bohu za moje záda, nemusím teď jezdit a Baltazara se ujme Melissa, což nevím, jestli mě má znepokojovat nebo ne. Navíc je venku ukrutná mlha, takže uvnitř musí být pořád rozsvíceno. Mám chuť na pořádné hranolky a dietní kolu, ale k obědu nám předhodili vařenou brokolici v šedé kaši. Fuj! Dívala jsem se, jak Mel jezdí s Baltazarem, nikdo ji netrénoval, měla celý drezurní obdélník pro sebe. Ten kůň umí neuvěřitelné věci, ale bohužel ne se mnou na hřbetě. Melissa mi ukazovala různé figury a cviky, musím říct, že se to podobá trailu, ale je to možná o trochu složitější. Zkusila jsem je kreslit. Abbigail jsem za celý den ani jednou neviděla, jen krátce ráno když šla do koupelny. Sandy s Andreou si z ní utahují. Mají narážky na jejího „Milého“, ale myslím, že je tu ještě něco.

15. září 2012

Abbigail odjela na víkend domů, domluvila se prý s jedním ze třeťáků (mimochodem to byl kamarád jejího „Milého“), že jí ohlídá jejího koně. Ta holka vypadala zle. Celá bíla jako křída a temnými kruhy pod očima do kontrastu s tmavými vlasy, skoro bych si myslela, že je gothic. Dnešek se ohromně vlekl. Psala jsem esej do dějepisu na téma „Průmyslová revoluce“. Nic zábavného a pramálo vzrušujícího, ale zabila jsem tím celé dopoledne. Melissa dneska netrénovala, slíbila, že mě zítra vezme na projížďku, jen doufám, že mi v tom nikdo nezabrání. Jízda krajinou je o hodně zábavnější než nějaké trdlování na jízdárně. Šly jsme společně do obchodu, provedla mě celou vesnicí, zabralo to asi půl hodiny a moc toho k vidění nebylo. Měla jsem ji za hloupou kačenu, ale ona je úplně jiná. Pravda, někdy působí trochu namyšleně, ale z velké části za to může její způsobné vyjadřování a dospělácký přístup. Ačkoli mě nikdy nenapadlo, že tohle napíšu, můžu říct, že se mi Anglie docela líbí. Už, už jsem se chtěla přeptat na Abbigail, ale přišla za námi Melissina kamarádka z ročníku Alison a měla jsem po ptákách. Bylo mi s nimi dobře, ale připadala jsem si malá, hloupoučká a hlavně nezkušená obzvlášť v jedné oblasti-kluci. Ne, že by mě to vyřadilo z konverzace, ale neměla jsem navrch jako obvykle. Znepokojující pocit!

16. září 2012

Konečně první jasný slunečný den, venku bylo neuvěřitelných 17,5 °C. Nad nulou pochopitelně. Měla jsem báječnou snídani, dvě hodiny báječného nicnedělání a zažila jsem nejskvělejší projížďku mého života. Ty rozlehlé zelené louky mě naprosto uchvátily. Připadala jsem si jako bych jela kentucké derby! A co teprve lesy, člověk jen čeká, kdy vyleze Galadriel nebo Legolas. Baltazar se choval naprosto vzorně a na zakončení dne jsme viděli film z roku 1966 o dívce a jejím oslíkovi Baltazarovi. Bylo to velmi-vtipné… Škoda jen, že víkend končí. Chci si ještě popovídat s Abb. Měla by přijet každou chvíli.

17. září 2012

Abbigail se objevila až dneska ráno, byla oblečená v civilu a s tím gothic jsem se příliš nespletla. Náhodou jsem procházela kolem kanclu paní Edwardsonové a viděla u ní Abb. Obě se tvářily hrozně vážně, Abbigail na sobě měla černé krajkové šaty a prosté černé střevíčky z hladké kůže. Napadlo mě, jestli jí někdo neumřel. Bylo by to rozumné vysvětlení pro její podivné chování. U snídaně v záplavě tmavomodrých stejnokrojů i v černé přímo razila, s nikým nepromluvila, tvářila se netečně a usrkávala čaj. Znovu jsem ji viděla až večer v posteli. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela, ale nikdy jsem ji nespatřila spát, jíst a hodně mluvit. Co z toho vyplývá? Nejmenuje se náhodou Abbigail Cullenová?

18. září 2012

Trochu jsem se spletla, jmenuje se Wenhamová ale skoro… A upírka být nemůže, protože žádní nejsou a dneska jedla. A já se tolik těšila na jejího staršího bratra! A teď vážně:

1. Abbigail je jako tělo bez duše (Ale upírka fakt není.).

2. Baltazar na beton nenávidí jezdecké haly, znova se mě pokoušel shodit.

3. Ještě pořád nemám vlastní jezdecké kalhoty, to snad musí soukat vlákno!

4. Nemám mobil a na maily mi nikdo neodpovídá.

5. Jsem tak na dně, že bych ráda viděla i Helenu.

Co s tím?