Deník Siobhan Lewisové V.

19. září 2012, odpoledne

Je to hrůza, chci pryč! Nikdo mi neodpovídá na moje maily, nemám mobil, takže nemůžu nikomu zavolat, internet je povolený jen v učebně informatiky na dvacet minut denně-což je prekérně málo, navíc jsou zablokované stránky jako např. facebook, myspace-zkrátka všechny sociální sítě. Nejsem náhodou ve vězení? Navíc jsem vykonala školní trest za nesplněný úkol do angličtiny. Musela jsem dvě hodiny sbírat všechny miniaturní papírky na školním dvoře. Každý, kdo kolem mě procházel, jen blbě čuměl. Ještě k tomu pršelo a já vypadala jako zmoklá slepice. S B. se dneska jezdilo obstojně, šli jsme uvolňovat ven do lesa, takže v hale byl snesitelný, navíc byl dopoledne puštěný v pro něj tolik nenáviděné hale, kde celou dobu okusoval seno...☺

19. září 2012, pozdě v noci

Už jsem usínala a najednou uslyšela divné zvuky. Abbigail něco hledala v šuplíku, pak si nazula své pantofle a vykradla se ven! Chvíli jsem vyčkávala a přemýšlela, co dělat. Nakonec jsem se zvedla z postele a rozhodla ji sledovat. Nebylo těžké ji znovu najít, měla totiž baterku. Potichu jsem se za ní kradla až ke knihovně. Od našich pokojů je to pěkná štreka. Ona měla župan, bačkory a pořádné pyžamo pánského střihu zato já jen lehkou noční košilku se špagetovými ramínky. Klepala jsem se zimou, do knihovny jsem jít nechtěla, protože jsem se bála, že mě uvidí, ale v chodbě hrozně táhlo a navíc jsem měla dojem, že slyším nějaké blížící se kroky. Měla jsem celkem strach, a proto neváhala a pelášila rovnou do postele, na spánek nemám ani pomyšlení, chci vědět, co má ta Abb za lubem!!!

20. září 2012

Ani mě nenapadne se jí zeptat, co má za problém. Nevím, čím to je, ale ta holka mi nahání strach. S nikým se tu nebaví, jakoby zkrásněla nebo zušlechtila a tím nabyla jakési autority, já nevím, neumím to dost dobře popsat, ale ty jeden blbý sešite, myslím, že si zahrávám s něčím mysteriózním! Jakoby se jí lidé vyhýbali, u stolu s ní nikdo nesedí, nikdo s ní nepromluví a ona jen kouzelně shlíží na ostatní. Očividně je jí fuk, co si lidi kolem myslí… Jinak zpět k realitě, o velké přestávce mi volal pan otec, ale já odmítla jeho telefonát. Co když to byla chyba? Ale já myslím, že si to zasloužil, protože v tomhle ústavu jsem jenom díky němu. V matematice jsme dostali známky a já vyfasovala E! Jestli se to táta dozví, tak se ani nechci vracet domů!

21. září 2012

Susan se zase nemůže dočkat, až pojede domů. Už od rána je s ní k nevydržení, zato Melissa odhodila svou dospěláckou masku a je stejný teeneager jako já. Včera mi vysvětlovala matiku a pak jsme si ještě dlouho do noci povídaly. Připomíná mi Addison, nechápu, proč se mi ta americká káča ještě neozvala! Mám jí toho tolik co říct. Možná bych měla poslat už asi osmý mail?! Nikdy! Moje hrdost už i tak utrpěla vážnou újmu, ale stejně mě štve, že jsem tolik odříznutá od normálního světa, je to tu jako skleněná klícka. Moje milá malá paní X se stala objektem sledování. Vůbec jsem netušila, že je v ježdění tak dobrá! A když říkám dobrá, tak to myslím dobrá¹⁰⁰ jestli to jde… Má tu svého vlastního koně stejně jako Melissa, ale Melissina plnokrevná klisna se nikdy nemůže rovnat té bytosti, kterou má na starost Abbigail. Je to mohutný vysoký černý kůň s malou hvězdičkou na širokém těle, který září jako hvězda na modré noční obloze. A jak se vznáší! Připomíná mi Pegase, je jen černý a nemá křídla, ne že bych nějakého viděla, ale je to tak. Abb s ním má nesmírně krásný vztah, pozorovala jsem je při jízdě, bylo to tak čisté a partnerské, člověk by skoro řekl, že jsou to účastnící taneční soutěže. Dokážou perfektní drezúrní figury a správně skákat, viděla jsem to vlastní oči! A i jejich vzájemný kontakt ve stáji při hřebelcování stojí za obdiv, vůbec toho koně nemusela přivazovat. To bych si nikdy nedovolila ani se starým dobrákem Mungem v prázdné maštali. Šlo vidět, že i ostatní studenti na ně vrhají závistivé pohledy. Už chápu, proč na ni má Susan a občas i Andy spoustu narážek. Je to jen čirá závist. Její valach se jmenuje Fear an aisling. V irštině to znamená „Muž ze snu“. Půvabné. Zjistila jsem to na googlu. Budu ji dál sledovat, je to aspoň nějaké zpestření, na to že jsem měla v plánu dělat problémy, abych se dostala ven, je to činnost, která mě poutá zůstat.

22. září 2012

Víkend. Dopoledne jsem s Melissou na její Cinnalil a Baltazarem vyrazila do odlehlého háje, který mi Mel chtěla za každou cenu ukázat. Byla to nádhera, vzduch byl čerstvý, zdravý a počasí skvělé. Probraly jsme snad všechny témata a koním protáhly všechny svaly, takové dopoledne jsem už dlouho nezažila. Odpoledne jsme se usadily na pokoji a hltaly zásoby našich sladkostí. Melissa musela psát nějaké úkoly a já se uvelebila na svojí posteli. Nešlo však číst. Přemýšlela jsem, kde asi může být Abb. Dlouho jsem nemeškala a vydala se na průzkum. A hádej, kde jsem ji po půl hodině našla! Asi dvacet minut jsem běhala v celém areálu jako pitomec, nakonec jsem to vzdala, ale co osud nechtěl? Ve školním parku jsem zahlédla velkého černého koně, musel to být ten její Fear an aisling. A taky že ano. A dokonce nebyla sama. Zřejmě si nepřála, aby ji někdo viděl, protože si pro setkání nevybrala zrovna nejpohodlnější koutek. Uvelebila jsem se v houštině ptačího zobu a pozorovala Abb, jak si velmi potichu povídá s nějakým klukem. Muselo mu být aspoň 20. A byl velmi přitažlivý. Měl tmavě hnědé vlasy lehce zvlněné, důstojný ale přitom jemný profil a vysokou štíhlou postavu. Ale nechoval se jako její kluk (jásám…). Fear se pásl, vůbec netahal jako ostatní koně a ti dva spolu mluvili asi tak deset minut. Pořád jsem čekala, že něco udělají, něco vytáhnou nebo tak a moc se nesoustředila na „detaily“, pak mi došlo, že ten týpek je v jezdeckém, měl béžové jezdecké kalhoty a vysoké černé holínky, žádná směšná přilba. Někde tam musel být jeho kůň. Když mi tohle došlo, Abbigail se dvakrát rozhlédla kolem sebe, zamlaskala na svého vraníka a oklikou šla někam směrem ke stájím. Přemýšlela jsem, za kým se vydat a vybrala si toho kluka. Byla to však chyba. Měl dlouhé nohy a disciplinovanou kondičku. Sotva jsem doběhla jemu nadohled, přelezl ohradu a tím pádem opustil školní pozemky. Dále jsem se neodvážila. Stihla jsem si všimnout svalnatého grošáka, na jehož hřbet se elegantně vyhoupl. Stačila jsem taky zaznamenat, že bude dobrý jezdec, protože jeho pobídka nebyla vidět, ale jeho kůň prudce z místa cválal vpřed. Tohle byl můj princ žádný hloupý Edward ale skutečný muž činu…

23. září 2012, v knihovně (smrduté)

Byla jsem natolik unešená tím klukem, že jsem až do dnešního rána myslela jen na něj a úplně zapomněla skutečný důvod mé špionáže. Dokonce se mi o něm i zdálo. I když jsem na něj koukala minimálně 10 minut, za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout na jeho obličej. V hlavě mi ustrnul pouhopouhý obraz odjíždějícího mladíka na světlém koni. O tomhle se mi taky zdálo, ale v mém snu se z nevysvětlitelných důvodů tento výjev odehrával na pobřeží rozbouřeného oceánu, znamená to snad něco? Je to zvláštní, o kluky jsem se nikdy moc nezajímala, tyto myšlenky pro mě byly nové. Sice jsem s jedním chodila, ale bylo to spíše z frajeřinky. Nic vážného. Až doposud jsem si kluků na škole nevšímala, jsem ráda, že na téhle škole neplatí to předpotopní pravidlo o chlapeckých a dívčích školách. Tahle je naštěstí smíšená. Byla jsem asi dost mimo, protože se mně Mel s Andreou ptaly, co se děje. Vymluvila jsem se na bolest hlavy a s deníkem pod paží se vydala do knihovny. Baltazar dneska odpočívá, ale myslím, že mi to dá zítra vyžrat. Musím se vrhnout na úkol z algebry.

24. září 2012

Pořád myslím na toho kluka, jsem asi vážně úplně nemožná. On mě musel uhranout nebo co! Přemýšlím nad tím, jak asi vypadal v jako malý. Beztak jezdil na bílém poníkovi někde tady v Anglii na pláži. To musel být pohled! Všechny holčičky na něj letěly… Ale co to píšu… Je francouzština a já ti deníčku podávám hlášení o Abbigail. Vstávala v pět hodin, nejdříve jsem si myslela, že jde třeba jenom na toaletu, ale když se začala převlékat, došlo mi, že kuje nějaké pikle s tím krásným kolohnátem. Potichu se vykradla z pokoje a já za ní. Právě k takové příležitosti jsem se lépe vybavila, preventivně jsem si k posteli dala tátův hrubý zelený župan, který mi nacpal těsně před odjezdem, protože prý v Anglii je o něco chladněji než u nás, zejména v noci. Sahal mi až ke kotníkům, ale zapomněla jsem na bačkory, které se teď válely (asi) někde u šatníku. Podlaha byla jako led z Antarktidy, ale byla jsem pevně odhodlaná zjistit, co ta tmavovlasá čarodějka chystá. Opět si to směřovala do knihovny. V tuhle dobu tam nikdo nebyl, ale občas se stalo, že v tuto brzkou ranní hodinu je někdo vzhůru. Očividně by ji ani nevadilo, kdyby někoho potkala. Nechtěla jsem být viděna, a proto jsem stepovala vedle knihovny. Nikdy jsem se nezadívala do vitríny vedle dveří. Měla jsem čas. Zabírala celou zeď, v životě jsem neviděla větší a bylo přímo přecpaná různými soškami, kokardami, medailemi, připínacími špendlíky a poháry. Náhodou jsem se zahleděla na nejplnější roh a neuhádneš, co jsem našla! Minulý semestr se tady musela konat velká spousta závodů a jedné dotyčné se obzvlášť dařilo-Abbigail a byla teda zatraceně dobrá! Čtyři poháry za parkur, dohromady deset stužek, pět medailí, dva zlaté špendlíky a jako bonus skleněná socha andaluského koně za „Nejúspěšnější dvojici“. Buď se jí začalo dařit až teď, nebo se sem musela dostat minulé pololetí, což mi bylo v průběhu dopoledne potvrzeno Andreou. Zazvonilo a já slyšela, jak v knihovně zavrzala židle. Rychle jsem vklouzla za dveře a mezerou mezi rámem a dřevěnou deskou dveří sledovala, kam Abbigail vrací knihy. Bylo to oddělení G. Už jsem ale neměla dost času se jít podívat, co za knihy tam jsou. Dopoledne se mi hrozně vleklo, oběd za moc nestál a já začala být hrozně ospalá. Na chvíli jsem si zdřímla, ale bylo mi to houby platné, protože potom jsem byla ještě více malátná. Baltazar mi třikrát vykopl zadníma nohama někam hodně vysoko, takže mě to dostatečně probudilo. Aspoň jsem nesletěla. Úspěch, asi bouchnu šampáňo. Na konci hodiny nám Mary oznámila, že se v neděli budou konat malé jezdecké parkurové závody tady v hale a ať se zájemci přihlásí nejpozději do čtvrtka. Mělo se jednat o skoky do výšky 90 cm, ale já věděla, že budu sedět v obecenstvu. Navíc byl na sobotu naplánovaný výlet do Bristolu, takže nechci riskovat zranění při tréninku na překážkách.

25. září 2012

Devět z deseti lidí naší jezdecké skupinky tvrdě trénuje na závody. Mary mi řekla, že chápe, proč nejedu, ale prý je škoda, že si nechávám proplout příležitost mezi prsty bla bla bla… Ale já to jet vážně nechci, ráda bych se dožila Vánoc. Pokud jde o moje „blízké“ nikdo mi doposud neposlal ani pitomý mail. Co jsem jim udělala? To že se na mě Addison vykašlala, ještě chápu, ve školce mi to už jednou udělala, ale táta? Proč se mi neozývá? Já s ním nechci mluvit po telefonu! Byla jsem v oddělení G. Nacházejí se tam knihy s tématikami: malířství, biologie rostlin a dějepis od starověku do 21. století. Takže tohle mi asi moc neřekne, navíc hledat něco v polici s asi tisícovkou knih není snadné.

26. září 2012

Dnešek měl katastrofický scénář. Z úkolu z algebry mám D. To by mi až tak nevadilo, ale dostali jsme další. Ta ženská je úplný tyranka! Baltazar mě dneska kousnul! Zmetek jeden. Nechápu za co. Sestra na ošetřovně neměla zrovna radost, že mě opět vidí, ale aspoň jsem tam nemusela zůstávat. Dala mi na to smradlavou mast a poslala mě na kutě.

27. září 2012

Čtvrtek a ze mě je krtek. Jsem ráda, protože mi konečně došly nové jezdecké kalhoty. K snídani jsem si vzala ovesnou kaši, ale to jsem neměla dělat, jelikož mi z ní bylo hodně špatně. Měla jsem tušit, že se anglickým školním pokrmům nedá věřit stejně jako těm blafům od babičky z Oxfordu. Mimochodem ten plech jsem měla pořád pod postelí, ale koláč získal trochu jiný odstín. Ani jsem se nepokoušela to umýt. Rovnou jsem všechno hodila do popelnice, jsem ráda, že se to babička nedozví. Ta by mě hnala! Baltazar se dneska choval hezky, asi mu bylo líto toho kousance, však mám na zádech pěkný fialový flek, ale už to aspoň nebolí. Abbigail se nechová nijak podezřele, zase jsem je pozorovala ve stáji, ten kůň jí umí dát i pusu! Je to jako nějaký manévr z cirkusu.

28. září 2012

Stále přemýšlím nad tím, kdo byl ten roztomilý Abbigailin kamarádíček. Já bych ho chtěla poznat! Už se nikdo nemůžeme dočkat zítřejšího Bristolu. Narychlo teď každá shání barvu na vlasy, holítka, bundy nebo nějaké módní doplňky. Jsem ráda, že nic takového dělat nemusím. Dneska jsme s Baltazarem dostali pořádnou lekci drezury. Mary si mě individuálně vzala na jízdárnu a půl hodiny mě sekýrovala. Bylo to strašné! K večeři nám předhodili dušenou mrkev s rýží, no není to týrání?

29. září 2012

Dneska byl dlouhý den. Sotva se držím vzhůru. Ráno byl pěkný frmol, to ti teda povím. Všichni chtěli mít práci co nejdříve z krku. Brzy po snídani se před branami školy sjelo několik dvoupatrových autobusů. Teda upřímně žádná sláva. Bristol byl asi 40 mil na severovýchod. Cesta byla docela úmorná a ještě do toho mleli vychovatelé a učitelky o bezpečnosti, rozchodech a tak dále. Když jsem byla v doprovodu plnoletého, mohla jsem město prozkoumat na vlastní pěst. Měli jsme na to celých pšt hodin. Mel si mě vzala pod křídla a společně jsme prošly celé historické centrum, park a ze všeho nejraději obchody! Navštívily jsme ten nejkrásnější obchůdek s jezdeckými potřebami, který jsem kdy viděla (Moc jich sice nebylo, ale-)! Přiznám se, že se v anglické výstroji tolik nevyznám, ale krásně to tam vonělo lakovanou kůží a čerstvou látkou. Melissa nakoupila spoustu pamlsků, dva kartáče, jezdecký bičík (směšně krátký) a novou uzdečku. Abych nevypadala mimo mísu, vzala jsem balíček jablečných krutonů pro Baltazara, ale stejně jsem mu ještě neodpustila ten kousanec, stále mi zdobil záda jako fialový pugét hrob. Nakoupily jsme hromady sladkostí a daly si zmrzlinu na pobřeží řeky Avon, je to hezké město a upřímně doufám, že to nebyla moje poslední návštěva. Domů jsme se vrátili tak akorát na svačinu. Každý se rychle nadlabal a běžel do stáje jezdit (kromě mě). Přemýšlela jsem, kde asi může být Abbigail, protože do města nejela. Procházela jsem se po škole a hledala ji, ale bylo to zbytečné. O víkendech jsme měli povoleno chodit v civilu, a tak mě už nepřekvapilo, že jsem ji u večeře opět spatřila v černých šatech, tyhle byly ale jiné. Kolik jich ještě má?

Olivia Larsson