Koňský zrak

Magický pronikavý pohled koně na člověka je přímo hypnotizující. Samotná krása koňského oka je naprosto jedinečná. Víte, že kůň má největší oči v poměru s tělem z celé říše suchozemských savců? Oči však nemá proto, abychom je obdivovali, ale představují pro něj zcela nepostradatelnou zbraň proti predátorům.

Zorné pole koně zaujímá téměř celých 360°. Jako tvor lovený si tímto získal nemalou výhodu. To také samozřejmě znamená, že kůň vidí i to, co nevidí jeho jezdec. V takovýchto situacích my lidé nemůžeme pochopit, proč se kůň plaší nebo vyvádí. Přitom jde o obyčejnou, správnou emocionální reakci, která koním umožnila přežít až do dnešních dob. Ale i dokonalí koně mají své mouchy. A hned dvě. Malá slepá zóna se nachází za jeho zádí a pojímá plochu asi 3° . Odtud zřejmě pramení nejhojněji rozšířené pravidlo od koní: „Nechodit koni k zadku.“ Druhou slepou zónu, sahající cirka metr dopředu, mají koně přímo před sebou. Znovu si tedy musíme připomenout, že dlaň, kterou koníka hladíme, on sám nevidí, pouze cítí. Jakmile se dostaneme ke koni do takovéto blízkosti (do slepých zón), znamená to, že nám bezvýhradně věří a měli bychom si toho vážit. Po stranách má kůň dvě velké zrakové zóny, na kterých vidí každým okem samostatně. To znamená, že koník každým okem snímá jiný pohled. Zdali si je schopen vizuální informace spojit v jednu, pochopitelně nevíme, jelikož se ještě žádný průkopník koňským životem nepřevtělil do žádného z těchto báječných stvoření. Přímo vpředu za slepou zónou mají koně třetí zrakovou oblast, kde se sólová vidění sbíhají v jedno jediné. Tato plocha má hodnotu asi 65° kruhové výseče. V této oblasti koňského vidění je klíčové centrum pro odhad vzdáleností. Nemůžeme ale s přesností určit, zda koně vnímají perspektivu stejně jako my lidé. Čerstvé výzkumy potvrzují, že koně mají na sítnici jakousi podlouhlou oblast zvanou „zrakový proužek“. Pohybem hlavy či krku na ni nechají dopadnout světlo odrážené od předmětů, které si chtějí prohlédnout podrobněji. Možná přemýšlíte, jak se chová kůň, který má nějakým způsobem omezenou některou ze zrakových zón. Jezdila jsem velmi jemnou klisnu, která byla slepá na jedno oko. Byla velice lekavá a svůj strach obvykle řešila únikem. Někdy se lekla dokonce tolik, že se zamotala do vlastních nohou a upadla! Nikdy ne se mnou na zádech, vždy se překovala a mně poskytla nejlepší jezdeckou školu, jakou jsem si mohla přát. Od dob kdy jsem jezdila na ní, jsem ještě díkybohu ani jednou nespadla. Na druhou stranu moje první koňská láska, laskavá bělka, taky neviděla na jedno oko a musím říct, že si toho nejspíš vůbec nevšimla ☺. A nebo ji to nijak neomezovalo. Byla vždy ochotná, hodná a spolehlivá. Škoda jen že se dostala do tak špatných rukou a nebude mít klid, dokud bude moci chodit. Rozmazlené děti dovedou být tak sobecké a kruté, že za ně musí platit i ostatní!

Musím tedy uznat, že koně mají vidění poněkud složitějšího rázu než člověk. Ale pro práci s nimi je znalost jejich zraku naprosto nezbytná, nemyslíte?

Existuje několik teorií, které se vzájemně tlučou, o tom, jak koně vnímají svoje sólové zrakové zóny. Tyto zóny úzce souvisejí se samotnými „stranami“ koně. Určitě jste už přemýšleli nad tím, proč se ke koni zpravidla přistupuje z levé strany. První teorie pocházející z Kanady říká, že koně instinktivně preferují pravou stranu jako únikovou cestu, a proto se cítí nesví, mají-li ji zablokovanou. Možná si toho lidé, kteří počali domestikaci koně, všimli a začali s ním pracovat nejprve z levé strany. Z pozorování koní jsme dospěla k závěru, že koně své druhy tolerují z obou stran, ale člověka pouze z levé v případě, kdy jej ještě stále považují za hrozbu. Tento jev je však stále nepotvrzený. Mně osobně pozorování stálo odvahu, protože jsem musela vlézt do výběhu k naprosto cizím koním v pět odpoledne, kdy navíc byla tma jako v pytli, ale úsilí přineslo zlaté ovoce. Nejdříve mě asi tak dvouletý hnědáček s bílou lysinkou vůbec nechtěl pustit napravo. Poté co jsem mu dala pár kostek cukru, se ochotně nechal pohladit po obou stranách krku. Celá scenérie trvala asi celých pět minut, ale věřte, že pocit to byl moc hezký. Další teorie amerických zaříkávačů tvrdí, že kůň předmět zachycený pravým okem levým nepozná a zase naopak. Znamenalo by to, že koně si nejsou schopni vizuální data spojit v jediný obraz. Podle této teorie jde také o to, že emocionální reakce koně z obou stran může být zcela odlišná. Tuto teorii mohu osobně potvrdit svou vlastní historkou. Před pár lety jsem jezdila hezkého, ale bojácného poníka. Mimochodem to on mi zlomil nos! Jednou jsme spolu jezdili na jízdárně. Bylo větrno, a proto byl opatrnější a citlivější. Projížděli jsme kolem modrého barelu na pravou ruku. Trochu zaváhal, za chodu si ho prohlédl a šel dál. Vůbec mě tedy nenapadlo, že při procházení na levou ruku může reagovat úplně jinak. Vyděšeně rozšířil nozdry, několikrát si dokonce poskočil na zadních nožkách, bouřlivě vyhazoval zadníma a pokusil se se mnou na hřbetě o únik z jízdárny. To vám bylo rodeo hodné Grand Prix (jestli to ti opilí vidláci berou jako sport☺) Upřímně by se mu tu zcela jistě povedlo nebýt moji kamarádky, které poník patřil. Hezky rychle mi vysvětlila, co mám dělat a celé katastrofě předešla. Jiná teorie nás poučuje o individualitě. Přišla k nám z Austrálie. Honáci, protinožci, nejsou asi tak úplně neznalí přirozené komunikace, jak jsem si doposud myslela. Každý kůň prý preferuje úplně jinou stranu, stejně jako my lidé jsou praváci a leváci. Myslím, že přisuzování charakteristických vlastností podle užívané strany je v říši koní nemístné. To že byl A. Einstein údajně levák, ještě neznamená, že musí být i génius (a byl taky vegetarián ☺).

Koně k zaostření nepoužívají čočku jako my, ale musejí pohnout hlavou a někdy i krkem. Nesmíme jim tedy mít za zlé, že se třeba leknou nebo zastaví před předmětem, který se náhle vynořil z jejich slepé zóny. V takové situaci došlo k náhle změně okolí a tuto koně považují za možné intriky predátora, proto se chovají ostražitě, zdrženlivě nebo rovnou aplikují stádový efekt. Například při skákání se vždy stává, že překážka na nějakou dobu zmizí ze zorného pole koně. Můžete si sami nakreslit vlastní ukázku přibližujícího se skoku z pohledu koně. Vezměte si papír formátu A4, podélně ho rozdělte na tři stejné obdélníky. Do prvního doprostřed nakreslete překážku se třemi břevny o délce 12 cm. Do druhého nakreslete jen kus překážky, kdy jsou v zorném poli viditelná pouze dvě břevna o délce 12 cm. Třetí okénko zůstane prázdné. A nyní vidíme, jak kůň (o průměrné výšce 165 cm v kohoutku) vnímá překážku na devátém, šestém a třetím metrem před skokem. V největší nouzi, kdy se kůň chystá k odrazu, dokonce překážka celá zmizí, jak je tedy možné, že koně dovedou tak obratně a přesně skákat? Odpověď je jednoduchá. Jsou inteligentní. Jsou si sami schopní zapamatovat vzdálenost vhodnou pro odskok, vzhled překážky (někdy mohou skočit více „zabalení“, jindy zase musí víc „napnout“ tělo) a celkové načasování pro skok. K tomu jim ještě (kromě skákání ve volnosti) pomáhá jejich jezdec. Ten by měl být dost ambiciosní na to, aby věděl, že ho kůň poslechne. A pokud se zmýlí, kůň si bude schopen nějak pomoci sám. Aspoň jeden z dvojice by měl být ostřílená skokan. Začátečník bude skákat na koni učiteli a remonta se nechá vést zkušeným jezdcem.

Koňský zrak umí být hodně citlivý na následující pohyby: Nejnepatrnější pohyb- Zkuste volně svěsit paže a jednou rukou lehce mávněte. Uvidíte, že kůň si toho všimne. Tento pohyb v něm vyvolává hluboce zakořeněný instinkt, který říká: „Plíží se tu šelma!“ Trhavé pohyby lidí koním připomínají splašené druhy, a tak se automaticky přidávají. „Druhové přece nelžou! Někde musí být predátor!“ Váhavé pohyby koně znejistí, jestli se v jejich společnosti cítíte nesví, raději odejděte, bez vás jim bude líp! Navíc takové pohyby evokují velkou číhající šelmu. Změny v prostředí mohou rozhodit i toho největšího flegmatika. Občas jsem pomáhala jezdit kamarádčiny koně a jediný pro mě jezditelný byl flegmatický ryšavý valach. Společně jsme krásně klusali podél bílého plotu ohrady a najednou- „Ups!“ Kůň uskočil. Nechápala jsem. Kolem plotu jsme už spolu běhali tolikrát! A pak jsem si všimla krásného šedého dravce sedícího jen několik málo metrů na břevně plůtku před námi. Jen taková malá změna dokázala rozhodit toho nejvíce lhostejného koně vůči vnějším vlivům jakého znám. Dále se pak koně často bojí, když světlo odrážené od nějakého předmětu dopadne na jejich zrakový proužek. V takové chvíli předmět vidí velmi ostře a není tedy divů, že se plaší. Představte si sebe v podobné situaci!

V každé encyklopedii, kterou mám, najdu výčet barev, které prý koně vidí. Podle mého názoru jsou to nesmysly. Nikdo nemůže vědět, jaké barvy ve skutečnosti koně vnímají. Jisté je jen to, že jsou velmi citliví na bílou, to proto ji nacházíme snad na každé parkurové překážce. Pro koně přece není důležité, jak šelma vypadá, ale jak se pohybuje.

Koně mají výborné noční vidění. Kdyby tomu tak nebylo, stali by se po setmění snadnou kořistí. Musí být neustále ve střehu. (Znáte Alastora Moodyho? HP4 ☺) Ale ukazuje se, že koně mívají problémy se stíny. Snaží se jim vyhýbat. Takový stín pro ně zřejmě představuje riziko nerovného terénu a nemohou si dovolit někde uchytit nohu nebo kopyto. Schopnost adaptovat se světelné intenzitě není tak rozvinutá jako u lidí. Je to způsobeno tím, že soumrak a rozbřesk přicházejí zvolna. Jen my lidé vynalezli žárovku, která koním otravuje život. I když znala jsem koně, který když se ráno probudil, rozsvítil ve stáji, protože z jeho stání pohodlně dosáhl na vypínač. Vysloužil si přezdívku „Elektrikář“.

Nicméně nám nic nedává právo tvrdit, že víme, jak vidí koně, houby víme. Až někdo vynalezne převtělovací lektvar nebo prášek, dejte mi vědět.

Olivia Larsson

PS: Jestli chcete něco dodat, opravit nebo mi jenom vynadat, pište mi na můj mail: Grevinna.Olivia.Larsson@gmail.com