Ledový pláč

Líně padající sněhové vločky halily krajinu do bělostného závoje, skrývaly nahotu stromů a propůjčily světu zdání čistoty a klidu. (Vyvolení ví.☺) Koně, vznešení tvorové, vypadali v rudnoucím soumraku jako sochy z ledu. Až na jednu výjimku.

Brianne, klisna s měděnou srstí, netrpělivě tančila na místě. Prudce oddechovala, z nozder jí vycházely obláčky páry. Její naduté boky prozrazovaly, že co nevidět porodí hříbátko. I jako nezkušená jsem dobře věděla, jak si kobylčino počínání vyložit. Zmocnila se mě panika. Hřebení mělo přijít až za několik týdnů. Tohle bylo příliš brzy.

Celá rozrušená a strachy bez sebe jsem běžela k oknu majitelčiny kuchyně. Z mého naléhavého klepání na okenní tabulky zřejmě usoudila, že se stalo něco strašlivého. Rychlostí světla rozrazila okenice. „Co se děje?“ Tázala se celá napjatá. „Brianne se hřebí.“ Na srozuměnou krátce přikývla, levou rukou zavírala okno a pravou slepě šátrala po mobilním telefonu.

Za nedlouho stálo před boxem Bree sedm zoufalců. Žádný veterinář nemohl přijet, protože na všech komunikacích ležela čerstvá nadílka sněhu. Udělali jsme vše, co bylo v našich silách. Každý měl svou práci, ale i přes všechno naše snažení těsně před desátou na ječné slámě zmáčené plodovou vodou a krví leželo drobné nehybné tělíčko hnědé kobylky. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Brianne zmožená porodními bolestmi pronikavě ržála a marně se snažila probudit svou malou ratolest k životu. Její velké hnědé oči byly vlhké stejně jako dalších sedm lidských párů.

Vlezlý mráz mi bičoval tváře a zajistil mi poslední vlnu bdělosti. Neměla jsem chuť a sílu zůstávat ve stáji a i přes přísný zákaz rodičů se vydala uprostřed noci domů. Celou cestu mě pronásledovalo pronikavé zoufalé ržání. Mateřská láska nezná mezí ani mezi koňmi.

Olivia Larsson